Ledová země

Ledová země [2023] je další ze série malých jednodenních dřeváren na brněnsku. Nejedná se ale o bitvu nováčkovskou.

Příběh

Z vydrancovaného kláštera toho nezbylo mnoho. Napůl spálený archív ztratil většinu ze svých znalostí. Jen zázrakem na jednom z psacích stolků stále ležela rozepsaná kniha, která zůstala netknuta pohromou, jež tento klášter navštívila. S jejími stránkami si už dlouho hrál pouze vítr, který tiše šeptal do vypálených a rozbořených chodeb. Vyprávěl příběhy z Kroniky Ledových Zemí svazku V.

            Bylo tomu 3 zimy, co Král Harald, zvaný Hradba zemřel na dýchavici. Jeho země Timant, též zvaná Diamantem či Rohem Hojnosti Ledových Zemí, vždy oplývala nadměrným bohatstvím nerostů a půda této země i v těžkých časech plodila dostatek darů, aby nakrmila její lid a ještě zbylo.

            Bylo s podivem, že Harald dokázal opakovaně svou zemi ubránit všem nájezdům a snahám podrobení od sousedních království a to i přes to, že nebyla větší, než kupříkladu největší knížectví v Trevaronské zemi. Jenže když Harald zemřel, nezanechal po sobě potomky a nebylo ani nikoho jiného, kdo by na jeho místo usedl, převzal žezlo a zemi ochránil.

            Zůstalo proto bez podivu, že zanedlouho se země sousedící s Timantem začaly dohadovat, čich korunu tento pomyslný diamant bude zdobit. Největší z těchto nárokovatelů byli Kalan Spargon panovník země Geldenské a Baldur Agnarson vladař zemí Farbrandských. Tato dvě velmi rozdílná království již roky usilovala o připojení Timantu ke svým zemím, ať již odvážnými výboji ze strany Farbrandu, či snaze úplatné ze zemí Geldenu. Harald Hradba vždy všem pokusům odolával a možná právě proto, se po jeho odchodu do Království Nebeského tyto dva národy vrhly na toto území jako divocí supy, ve snaze zabrat si ho pouze pro sebe.

            Oba panovníci tvrdohlavě a chamtivě odmítali jakékoliv dělení a chtěli si zemi zabrat jen a jen pro sebe. Ani jeden z nich nehodlal být tím moudřejším a ustoupit tomu druhému, či přijít s mírovou dohodou. A tak se rozhořely krvavé boje, které se postupně přeměnily ve velkou Válku o bohaté území.        Kdysi plodná země začala chřadnout pod nohama válečné mašinérie dvou soupeřících království. Mnoho z původních obyvatel Timantu prchalo za hranice, by si zachránilo život. Ti, co zůstali, se stali buď nevinnými oběťmi války, nebo se připojili na jednu ze stran – Geldenu či Farbrandu. Po těchto nelítostných bojích se celá zem dlouho hojila, než opět začala plodit své dary. Přesto však vítěz nepřišel zkrátka – těšil se nerostných darů, jež se skrývaly pod zemí.

            Jak již bylo psáno, boje nikterak mírné nebyly a ani jeden ze soků nehodlal ustoupit ze svých nároků na celou zem. Avšak, jak už vyšší řádky napověděly, vítěze přec jen měla…

 

            Zbytek příběhu již Kronika nevypověděla, protože její pisatel nechal na posledním řádku pouze krvavou kaňku. Nespokojen s tímto koncem jal se vítr hledat odpovědi jinde. A co se tebe týče, drahý čtenáři, chceš-li znát, kdo byl vítězem této války, nemusíš hledat v dalších kronikách. To tajemství odhalíš jen pokud se připojíš do války k zemi, jíž nejvíce přeješ vítězství a získání země Timantu

Herní strany

Farbrand

Gelden

Na severních nehostinných pustinách se rozkládá království Farbrandské, země původně obývaná různými kmeny válečníků, nájezdníků a divochů. Po dlouhá léta se věřilo, že toto území nebude nikdy jednotné.

            Jednoho dne však objevil se Erlend zvaný Krvavý. Mocný vojevůdce, který za pomoci vojenské taktiky a prohnanosti tyto kmeny sjednotil. Až do své smrti dokázal kmeny udržet pohromadě, aniž by kdokoliv zpochybňoval jeho vládu, a to způsobem cukru a biče. Byli tak položeny základy novému království a téměř jednotnému národu, který dnes známe právě pod názvem Farbrand.

            Území Farbrandu nebylo nikterak úrodné, zato nerostného bohatství ukrývalo dost a ačkoli to nebyly žádné vzácné nerosty, kovy zde těžené stačily po léta zásobit armády zbraněmi. Hlavní příjem však Farbrand těžil z nájezdů menších zemí a díky válečným dohodám se svými sousedy.

            Nikdy nebylo žádným tajemstvím, že v království odjakživa vznikaly interní boje mezi jednotlivými kmeny, které se postupně přerodily v uskupení klanů. Půtky začínaly z různých důvodů. Ať už se jednomu pánu klanu zdálo, že ten druhý má více půdy, či jen malicherností v podobě označení jednoho z klanových pánů za zbabělce. Tyto rozbroje však nikdy království nerozdělily, spíše byly brány jako zvyk, který v dobách míru udržuje válečníky a vojevůdce v kondici.

            I přes veškeré snahy různých misionářů zůstává země v područí pohanských bohů, z nichž většina nese motiv války a boje. Představou ráje je pro ně velká hodovní síň zvaná Valhalla se stoly hojně zásobené medovinou, pečínkami a jinými pochutinami. Do těchto míst však po své smrti zavítají pouze válečníci, jež se zasloužili o velké činy v boji či ti kteří hrdinně zemřeli v bitvě. Na druhou stranu – představa jejich Pekla je místo pusté a zmrzlé, kde nic a ničeho není a kde končí všichni slabí, zbabělí nebo zrádci.

            Není proto divu, že na bitevních polích poznáte Farbrandského válečníka tím, že se bije jako zuřivý medvěd křičící o slávě, hrdinném vstupu do Valhally, či že bojuje ve jménu jednoho ze svých pohanských bohů.

            Jak již bylo zapsáno v těchto kronikách, Erlend Krvavý si svou vládu udržel až do své smrti. Jeho potomstvo však této zemi vládne dodnes. Tento rod se tvrdě drží Farbrandského trůnu a veškeré snahy ostatních klanů o převzetí vlády skončily neúspěchem.

            Na královském trůně nyní sedí Baldur Agnarson. Horko hlavy vladař, vedoucí zemi železnou pěstí a snahou zviditelnit se podobně jako jeho prapředek Erlend

Kde ostatní klany a království uplatňují nároky na vládnutí silou nebo původem, království Gelden, nebo spíše „sbor obchodních cechů zaštiťovaných společným jménem“ následují toho, kdo si byl schopen odkoupit svůj vládcovský post. Už od počátků si lidí geldenští uvědomovali, že nájezdy na ostatní říše jsou sice výhodné, avšak dobré obchodní vztahy přinášejí větší bohatství, které je navíc možné získávat neustále, ne pouze jednorázově jako tomu je právě u nájezdníků.

            Ostrov, na kterém se Gelden nachází je místem, kde se pasou ovce a pěstují plodiny, ale nejsou zde téměř žádné nerostné suroviny. Lid Geldenu si místo toho osvojil výrobu ze dřeva, například luků, lodí a dalších. Díky své námořní flotile šalup a bárek jsou schopní udržet své rozšířené obchodní vztahy.

            Současný vládce – vrchní kupec, Kalan Spargon – pokračuje ve stopách svých předchůdců. Jeho hlavní snahou je získávání dalšího bohatství, rozšiřování území a udržování příměří, protože v něm vzkvétá obchod nejvíce. Ještě jako vcelku mladý Kalan získal velkou část bohatství skupováním zdánlivě zbytečných surovin, ze kterých se i z nich pod jeho vedením staly cenné obchodní komodity žádané ve všech zemích, kam vedou Geldenské obchodní cesty.

Válčení nikdy nebylo na prvním místě. Přesto je ale Geldenské království v dobách konfliktu obávaným protivníkem. Vlastních válečníků mají pomálu, ale výše žoldu, který platí je pověstná. Kde je Gelden, tam je žold a kde je žold, tam je armáda. Své šalupy a bárky přezbrojí na nákladní transportéry, kterými přivezou žoldáky ze všech končin na požadované místo. Náklad je náklad a peníze jsou peníze.

„Za žold, ženský a žrádlo“, to jsou nejčastější motivace Geldenských armád. Je to vskutku zajímavá podívaná, když jsou různorodé skupinky pod vedením jejich vlastních velitelů nuceny fungovat dohromady pod jednotným Geldenským praporem.

Kostýmy a výzbroj

Farbrand

Gelden

Kostýmy by měly být inspirované jakýmikoli pohanskými kmeny (Vikingové, Slovani, atd.). Neztratí se tu ani kostým barbara nebo skřeta bez masky. Co se zbrojí týče, asi zde úplně nenajdete rytíře v plátovém brnění, ale spíše válečníky v kroužkových, šupinových či destičkových výbavách. U výše postavených válečníků či vojevůdců ale můžete najít i části plátových zbrojí.

            Farbrand má letitou historii v rámci používání různých zbraní, a tak není divu, že v rukou Farbrandského válečníka se dá najít vše od mečů a seker, až po pádnější záležitosti jako válečná kladiva a palcáty. Dlouhou tradici mají i luky. Díky různým výbojům do jiných zemí či pomoci sousední země se do rukou Farbrandských dostali i kopí nebo samostříly.

Vzezření Geldenského vojska je, jak už z textu vyplývá, velmi různorodé – od červených či modrých rytířů v plátových zbrojích, až po mladé nezkušené vojáky, kteří doufají, že si za získaný žold pořídí drahou výzbroj. Určitě se uplatní kostýmy hadráků, pravděpodobně ozbrojených luky, bohatých kupců ve svých zdobených zbrojích, ale také žoldáci všech krajů světa – podle toho ozbrojených.

            Co se zbraní týče, opět bude složení velmi různorodé, hlavně u žoldáků, kteří mohou používat co je zrovna jejich oblíbenou kombinací, ať už jde o válečníky se dvěma štíty, co má kamarády, nebo válečníky s obouručním kladivem a puklířem.